Penzijní připojištění

Poslední dobou si čím dál více lidí říká, zda si z něho již vláda nedělá srandu, protože to co nyní předvádí je neomluvitelné. Bohužel. Z poslední doby máme hned dva velké příklady, které toto tvrzení doplňují.

Prvním je tzv. reforma důchodového systému. O tom, že by v této podobě prospěla vývoji důchodového účtu a řešení problému, byl od počátku přesvědčen málokdo. Zdálo se však, že na ní vydělají alespoň pojišťovací společnosti, když už ne stát a jeho občané.

Důchodová reforma není výhodná pro občany s nízkými příjmy, pro bohaté zcela nezajímavá, protože si zabezpečení na důchod řeší sami a jinak a pro střední třídu je výhodná pouze při mimořádné souhře nepříliš pravděpodobných okolností.

Státní rozpočet zaznamená v krátkodobém (ale rozpočtově kritickém) horizontu výpadek příjmů, v dlouhodobém horizontu jsou přínosy nejasné. A co horšího – sám pojem reforma důchodového systému bude do budoucna vyvolávat obavy a pochybnosti.

Druhým odstrašujícím příkladem je bezesporu problém DPH. Vláda nyní svádí bitvy o jedno procento DPH. Nejprve zkomplikovala život  tezí o zásadní výhodnosti jednotného pásma DPH. Tato úvaha je ale mylná, protože zboží s nižší sazbou DPH má výrazně vyšší váhu ve výdajích rodin s nižšími příjmy. Její zvýšení by proto mělo negativní dopady na velkou část obyvatel. Snížení vyšší sazby DPH by přitom nemohlo být dostatečnou kompenzací pro rodiny s dětmi a důchodce, a to ani v případě, že bychom optimisticky předpokládali, že zboží po snížení DPH skutečně zlevní.

I přes tyto hrozby byl zákon o jednotné sazbě daně přijat a právně vzato je to stále tak, že od začátku roku se bude platit jen jedna sazba ve výši 17,5 %. Vláda si to asi rozmyslela a místo toho přišlo Ministerstvo financí s návrhem zvýšení DPH o jedno procento v obou dnes platných pásmech. Problematičnost tohoto návrhu není v samotném jednom procentu – část obchodníků by zřejmě nezdražila a vyšší DPH by zvládli na úkor své marže. Pokud by zboží o procento přesto zdražilo, je to deset korun na tisícikorunovém nákupu a to je skutečně zanedbatelné.

Problém takové změny ovšem nespočívá v samotném zvýšení sazby, ale v celkové strategii, která ho doprovází. Mírné navýšení daní by mělo smysl, kdyby bylo symbolem sdílení dopadů krize širšími vrstvami obyvatel – v tomto smyslu lze chápat zvýšení nejvyšší sazby daně z příjmu. Jenomže posun DPH dopadá na všechny a na ekonomicky slabší v míře v mnohem větší, než na lidi s vyššími příjmy. Proto tento návrh vyvolal pocit ekonomického ohrožení a vede k důsledku, který pravděpodobně vynuluje jeho zamýšlené dopady na příjmy státu: lidé sice budou platit vyšší DPH, ale zboží budou kupovat méně, takže výběr daně bude nakonec stejný. Klesne však dále celková spotřeba domácností a tím bude stagnovat jedna z významných složek tvorby HDP. Nastartování růstu se po pěti čtvrtletích poklesu zřejmě dále odkládá.

Důvěra v hospodářskou politiku tak stále klesá. Nacházíme se nyní v opravdu vážné situaci. Jelikož je politikům úplně jedno, jaké důsledky jejich chování bude mít na českou ekonomiku.